ATILA NAŠEL NOVÝ DOMOV 27. 2. 2013 (podrobnosti níže).

ÚDAJE O KOČIČCE
Pohlaví: kocour
Věk: cca 1 rok
Kastrovaný?: ano
Očkovaný?: ne
Odčervený?: ano
Čipovaný?: ne
Handicapovaný?: ne
Podmínky: do bytu nebo domku s bezpečným výběhem, do kočičí společnosti, může být i ve společnosti pejska
Charakteristika: Atila je sebevědomý mladý kocourek. K lidem nesmírně přátelský, kontaktní, mazlivý a chovací, vine se kolem nohou, jakmile vejdeme do místnosti. Rád skáče na záda:-) Na společném pokoji s Amorkem, Baltazarem, Šafránkem a Šídlem se aktivně účastní her, je ale naprosto nekonfliktní. Kocourek na mazlení i do nepohody.
Atila na Facebooku
 

CHRONOLOGICKY 

5. 12. 2012
Kocourek je u nás cca týden, jedná se o nalezence z Prahy 5, kde se usilovně dobýval lidem do bytů. Dorazil k nám s vyhřezlou kýlou, a tak hned druhý den po příjezdu putoval na operaci a současně byl vykastrovaný. Ještě dočistíme ouška od svrabu, jinak ale vypadá naprosto zdravě, čilý je až běda:-) Za týden jsme objednáni na vyndání stehů a kontrolu, pak poputuje do hlavní nabídky a bude čekat na nový domov.

9. 12. 2012
Atila opustil karanténu a zabydlel se na společném pokoji s Amorkem, Baltazarem, Šafránkem a Šídlem. Nyní čeká na nový domov.

27. 2. 2013
Atila našel nový domov. Cesta do nového domova sice byla strašná, protože Atík cestování opravdu nesnáší, ale jinak všechno dopadlo dobře – noví páníčci, dům, kočičí kamarádi… Atík nemohl najít lepší domov, tohle je pro něj šité na míru:-) Za adopci Atíka a za spoustu dobrůtek pro ostatní kočičky děkujeme! 
 

Z NOVÉHO DOMOVA (řazeno od nejstarších zpráv po nejnovější)

21. 4. 2019 jsme na Facebooku našli další fotografie z nového domova (viz fotoalbum).

12. 1. 2019 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova (viz fotoalbum).

6. 9. 2018 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova s tímto vzkazem:
Nejen lidi mají piknik na dece.

6. 5. 2018 jsme na Facebooku našli další fotografie z nového domova (viz fotoalbum).

6. 4. 2018 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova s tímto textem:
Máme prima chůvičku.

11. 3. 2018 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova s tímto komentářem:
V rychlosti z dneška – DVA NEROZLUČNÍ KAMARÁDI. Moc zdravíme vás všechny.

6. 7. 2017 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova s tímto komentářem:
Nerozluční kamarádi.

5. 10. 2016 jsme na Facebooku našli další fotografie z nového domova (viz fotoalbum).

10. 9. 2016 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova (viz fotoalbum).

25. 4. 2016 jsme na Facebooku našli další fotografii z nového domova (viz fotoalbum).

20. 1. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.
Dobrý večer všem do Kocourkova, tak si představte, že včera večer nepřišel ten náš miláček domů, jídlo ho nepřilákalo, volali jsme a nic! Tak jsme mysleli, že se někde jen zapomněl. Jenže on nepřišel dnes ani na snídani, a to už bylo podezřelé. Já z toho byla úplně na mrtvici. Tak jsem chtěla vzít Terku do kočáru, že vyrazíme hledat to černobílé štěstíčko. Měla jsem úplně sevřené srdce, ach jo. Mimo jiné manžel prohlásil, že je velký mráz a že dnes do práce nepojede, protože by stejně nebylo možné vylézt na střechu. Že nechá v klidu auto tam kde je a večer pak přeparkuje. A během půl hodiny si to rozmyslel a prohlásil, že jde aspoň zkusit, jestli ta jeho stará dodávka aspoň nastartuje. A ejhle – otevřel dveře u auta a vyskočil Atík. Jé, to bylo radosti. On ten můj moula kocourka zavřel včera večer v autě. Kočičák nás pravidelně chodí vítat a cpe se do auta, jenže manžela nenapadlo, že tam chudák je a auto zamknul. Ale máme šikovného Pražáčka – jen co vylítnul ze dveří, dřepnul do sněhu a čůral. On je inteligent, přece by nečůral nebo něco horšího přímo v kabině auta, no ne? Já ho miluju.:o) A ještě přikládám foto dvojdomku pro kočičáky, aby jim nebyla zima, když jsou venku. Mají tam vlastnoručně háčkované peřinky z té nejteplejší žinylky. A taky šikulku Aťulínka, jak pomáhal Míšovi při stavbě sněhuláka (i Kikinka se přidala). Mějte se moc hezky, posíláme mnoho pozdravů Vám všem. M. Ch.

24. 8. 2015 jsme na Facebooku našli fotografie z nového domova (viz Atilovo fotoalbum).

8. 2. 2015 jsme dostali mms z nového domova s tímto textem:
Pozdrav od pomocníka. Nebýt jeho, tak by mi to šití vůbec nešlo:) Je to Ferda mravenec – práce všeho druhu.

21. 1. 2015 jsme e-mailem dostali fotografie z nového domova (viz Atilovo fotoalbum).

6. 1. 2015 jsme e-mailem dostali vánoční foto z nového domova (viz Atilovo fotoalbum).

24. 12. 2014 jsme e-mailem dostali vánoční foto z nového domova (viz Atilovo fotoalbum).

1. 12. 2014 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.
Dobrý den všem do Kocourkova. V příloze alespoň nějaké fotečky mého černobílého miláčka a Kikinky. Dnes jsme jezdili po Praze a měli spoustu zařizování u lékaře apod., jeli jsme kolem Císařské louky – tam někde Atilku našli, je to tak? Myslíme si, že ano, ale nebyli jsme si jistí. Ale i tak mě to hrozně dojalo. To černobílé zlatíčko je prostě úžasné, mazlivé, báječné – jsem šťastná, že ho mám. Mějte se moc fajn. Všichni zdravíme.

19. 10. 2014 jsme dostali tři mms z nového domova.

1. 6. 2014 jsme dostali krátký e-mail a fotografii z nového domova.
Atíček právě v mé pracovně sleduje, jak pro Vás „smolím“ mejlíka. Večer pak už konečně odešlu:-D Zdravím.

22. 5. 2014 jsme dostali Atíkovy fotografie s tímto textem:
Atík pomáhá paničce trhat luční kvítí.

10. 3. 2014 jsme dostali e-mail a fotografie z nového Atíkova domova.
Dobrý den, paní Cetlová, srdečně zdravíme všichni z Drahotic. Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala pár slov. Já vím, je to se mnou hrozné. Není to ale výmluva – toho času je pořád nějak méně a méně. Už jsem z toho sama zoufalá. Nebýt toho, že nám vypadl signál na síťové připojení a nejde mi žádný účetní program, ani se nemohu připojit na internet, nemám vlastně v tuto chvíli co dělat, tak jsem „jen“ otevřela Word a pomocí něho chystám toto psaní, které pak do mejlíku vložím, až to naběhne. Vezmu to tedy pěkně popořadě: celou situaci u Vás v Kocourkově neustále sledujeme a občas mrkneme i na Facebook (mimochodem děkuji za potvrzení žádosti o přátelství). Jsme moc rádi, že ta vlna panleukopenie Vám nepřivodila větší ztráty, i když je nám jasné, že i ti, co jí podlehli, samozřejmě chybí. Nedokážu si vůbec představit ten kolotoč, kterým jste prošli. Úklid, krmení, veterina, desinfekce a stále dokola. Pořád to říkám, pořád to píšu – OBDIVUJI VÁS. Zvládnete téměř nemožné. Ten vánoční pohled, co jsme Vám poslali, se líbil téměř všem, jen občas někdo nepochopil ten výraz – „…z Červenice“. Tak radši vysvětlím i Vám. Bydlíme sice v Drahoticích, ale ta část čtyř domků se odjakživa nazývala Červenice, protože se tam v lomu těžila červená hlína. Tak to jen tak na vysvětlenou. Zapomněla jsem také poděkovat za to uveřejnění na Vašem webu – ohledně prázdninového dětského dne. Je to milé. Co se týká novinek a zpráviček od nás z „mini zoo“ – nevím, co napsat dřív. Příští týden nám přibydou dvě ovečky, potom prasátko, během pár dní snad budou už i káčata, pak nová kuřátka atd. atd. Nenudíme se. To, že máme nového hafíka, vlastně víte (vždyť byl na pohledu). Ale je to hrozný lotr. Je sice vděčný za každé pohlazení, za každé vlídné slovo, ale je to „divočák“. Vlastně jste byla svědkem toho, jak si manžel postěžoval, že Bruno zakousnul králíka. No a minulý týden jsme byli nuceni mít k obědu slepici na paprice. Nevím, je to asi bláznovství pořizovat stále nová zvířata, když nám je Bruno likviduje. Ale ono je to prostě v něm, už se nezmění. Je to lovec. Chvíli chodí po zahradě kolem slepic, pak si najednou vzpomene, že je to vlastně kořist a průšvih je na světě. My ho máme ale i přesto rádi. Je to někdy těžké mu vynadat, že něco provedl, protože když zvýšíme hlas, začne se krčit k zemi a strašně kňučí, jakoby se děsil toho, co přijde. Když má někdo z nás v ruce třeba i jen koště, hrábě nebo jen nějaký klacek, nechce k nám ani přijít a kňučí tak úzkostně, že to trhá srdce. Bůh ví, co si chudák prožil. Nesnese ani to, když Arušce házíme aportek – i toho se bojí a krčí se. Když prudce zvedneme ruku, zalézá do boudy a schovává se. Kolikrát si to ani neuvědomíme, že ho to může takhle vyděsit. Není to s ním lehké. Ale my to říkáme pořád – žádné normální zvíře doma nemáme, my musíme mít pořád něco extra. Už jen tím, že máme pidi Kikinku. Chtěli jsme ji dát vykastrovat, ale prý je tak maličká, že nebude ani možné kastraci správně provést. Za pár týdnů jí bude rok a velikostně je jako půlroční kotě. Prý to nezanedbala tím, že jako malinkaté neohrabané kotě byla asi dlouho bez potravy. Pořád na to vzpomínám, jak jsem ji lovila v té příkré stráni. Ach jo, to bylo něco… No a další případ s naší Sašenkou, ta vykastrovaná je, ale minulý týden začala mrouskat. Řvala a dělala rámus ještě víc než kdykoliv předtím, se svým kocouřím nápadníkem (stále jen tím jedním) si taky vesele užívá jako by nevěděla, že je vykastrovaná. Ale ona je prostě „jiná“. Vždyť mrouskala a pustila na sebe kocoura i přesto, že už byla hodně dávno březí. Je to zkrátka blázinec. Aťulka je taky svéhlavička. Ale to Vy víte nejlépe sama. Vždyť jste to i viděla, že se nezměnil. Jen tak mimochodem – jsme moc rádi, že jste se zastavila. Udělala jste nám velikou radost a to, jak na Vás Atilka reagoval, bylo úžasné. Nikdy předtím jsme to nepletli, ale poslední dobou všichni tři občas řekneme Oskar a přitom myslíme Atilku. Nějak se nám to pomotalo. Je to takový blázínek, který je miláčkem nás všech a svým bezmyšlenkovým chováním připomíná stále více našeho Oskárka. Den ode dne má více přezdívek. Teď naposled jsme mu říkali Piháčku, protože má na prstíku pravé přední paciny úžasnou černou pihu (což je dobře vidět na té fotce se žehličkou, co jsem Vám posílala). Je to prostě naše zlatíčko. Atík, Aťulka, Atíšek, Atilka–lentilka, Aťulín, Pražáček–miláček, Zlatíčko, Piháček, Motýlek (podle toho černého, co mu „sedí“ na hlavě), Lumpík, Křikloun, Vztekloun apod. Je úžasný, milý a je to OSOBNOST. Jak tak sledujeme ty Vaše webovky, všimli jsme si, že tam máte poslední dobou černobílou nadílku. To je úžasné, já jsem na ty černobílé kočky ulítlá. Jsou noblesní a krásné. Ale teď jich tam máte opravdu hodně. Dívali jsme se i na Meggie, co jste vezla do Sovenic. Je také úžasná. Až před pár dny mi došlo, že v tom prostoru, kde její noví majitelé bydlí, jsem kdysi objevila malé koťátko, které uvízlo v nějaké staré rezavé sekačce nebo co to bylo. Vydolovala jsem ji, nechala si ji a pojmenovala ji Meggie. Akorát byla zrzavobílá. Někde bych snad i našla fotku, když zapátrám. Ale to nebyly digitální fotky, bude to někde fyzicky v nějakém albu. Určitě se pohrabu a objevím ji. Náhoda jako blázen. Dřív to tam bylo opuštěné, zabordelené a chaotické. Bydlela jsem kousek odtamtud a chodila tudy se svým Dalmatinem (jak jinak – vždyť byl čenobílý) na procházky. Ten vlastně to koťátko objevil, ne já. Díky němu jsem Megginku měla a on ji zachránil život. V mém životě jsou vlastně pořád nějaké náhody a záhady. Občas mě to i děsí. Vyprávěli jsme Vám vůbec ten příběh s datumem naší svatby? Kdyby ne, dejte vědět, z toho taky mrazí v zádech… Děkuji ještě za potvrzení na daně. Už to mám sice tak nějak spočítané, ale všichni ostatní jsou přednější jak já, takže já budu poslední, kdo s tím poběží na finanční úřad. Nabalila jsem si toho na sebe nějak moc. Účetnictví v práci i pro spoustu firem doma, do toho domácnost, zvířátka, šití, výroba dekorací, organizace oslav (dětských i pro dospěláky) – no, nevím co dřív. Potřebovala bych alespoň 40 hodin denně, ale nevím, kde to zařídit. Třeba by se pro mě nějaká vyjímka našla. Ještě posílám pár fotek. Něco málo mám i doma na počítači, tak poté pošlu víc. Teď alespoň: 2. Takhle to vypadá, když se chystám péct domácí chléb. V ruce těsto a zjistím, že ho nemám kam dát. Naše Kiki usne všude.
3. Atilka když se rozhodne „hlídat“ synovi terárium s oblovkami, nemá šanci se přiblížit žádný vetřelec.
4. Takhle spolu snídají…
5. A takhle spolu sledují televizi….
Tak se mějte moc a moc hezky, ať se u Vás v Kocourkově vše daří a posíláme všichni pozdrav Vám i Vaší mamince. C. a spol.

18. 1. 2014 jsme dostali mms, kde je Atila unaven domácími pracemi:-)

16. 9. 2013 jsme dostali pozdrav a fotografie z nového domova.
Dobrý večer, paní Cetlová, již po několikáté se chystám napsat, ale stále na to není někdy čas, někdy ta správná chuť nebo nálada – ach jo. Občas na Vaše webovky mrknu, abych se dozvěděla, co je nového. Ale až někdy minulý týden jsem si všimla té výzvy, že docházejí penízky a situace je vážná. Jedno maličké překvapení pro Vás mám od 31. 8., ale pokud by to bylo možné, ráda bych Vám to předala (nebo lépe vysvětlila) osobně. Myslela jsem, kdyby Vám to nevadilo, že bych se do Vašeho útulku přijela podívat, jestli si na mě uděláte cca 20 minut čas. Ale není to podmínkou – byl to jen takový „rychlý nápad“.:-) Ráda bych i viděla ostatní kočičáky, které máte. Přemýšlela jsem, jak by se dalo jinak pomoci, ale něčím větším bohužel v současné situaci přispět nemohu. Až minulý týden jsem byla svým synem přinucena si založit facebook, a tak jsem jukla i na Váš profil a pročítala si vzkazy – a ejhle. Četla jsem, že někdo měsíčně přispívá na nějakého kocourka nebo kočičku… To mě fakt nenapadlo! Taková možnost je pro mě to pravé. Takže jsem hned druhý den na svém účtu dala trvalý příkaz ve prospěch Kocourkova. Snad Vám 14. 9. přišla první částka v pořádku. Jsou to měsíčně jen dvě stovky, ale snad malinko pomohou. Mně těch 200 Kč v měsíci chybět nebude, a když se to pak sečte, bylo by to pro Vás ročně 2 400 Kč. Kdybych tu částku dávala měsíčně bokem s tím, že Vám to pak někdy pošlu, stejně bych někdy potřebovala a penízky použila, vím že občas prostě chybí. Ale takhle je to úplně bomba nápad. Snad i to málo bude přínosem. Není to konkrétně na nějakého svěřence, prostě jen tak – na co bude třeba.:-) Díky facebooku jsem i četla článek v Chytré ženě o Edíkovi. Je to moc dojemné a milé. Moc moc moc chválím. Jinak s Atíkem nic nového – pořád zlobí, pořád zlobí, pořád zlobí… Ale to je správné, nemáme čas se nudit a Atíšek je pro nás opravdu naše milé černobílé sluníčko. Sašenku už také skoro neprovokuje – ale to je asi tím, že už je po kastraci. Bylo to ale moc hektické. Když jsme rozdali všechna koťátka, hned druhý den se začala Sašenka mrouskat a ještě týž večer jsem ji přistihla s tím jejím ženichem. Další den jsem jela pro radu k našemu panu veterináři a on prohlásil, že s kastrací se nebude otálet a udělá se to co nejdříve, když už nastal takový „průšvih“. Sašenka tedy do týdne podstoupila operaci. Byla stále taková nafouklá a kulaťoučká, tak brala léky na odčervení, ale problém byl jinde. Veterinář zjistil, že už má cca 2–3 týdny před porodem a měla mít 7 koťátek. Byl to hrozný šok, vůbec nikdo z nás si nedokáže vysvětlit spoustu okolností: musela tedy zabřeznout hned 2 týdny po prvním porodu, což je divné, protože jsme nezaregistrovali projevy mrouskání ani to, že by odešla ven, když byla pořád s koťátky. Další záhadou je, proč tedy začala znovu mrouskat, když už byla březí a také to, jak je možné, že „na sebe pustila“ kocoura, když už čekala koťátka? Moc otázek najednou… O koťátka tedy přišla, nedalo se již nic dělat, když kastrace započala, ale další problém byl v tom, že se při tom zjistilo, že má velmi zvětšená játra. Ani by tak mnohočetný porod brzy po tom prvním nezvládla. Teď bere léky, aby jí bylo líp a vypadá to, že to bude dobré. Játra jsou prý orgánem, který se dokáže sám vzpamatovat, tak doufáme. Chodíme s ní na odběry krve a lepší se to. Kikinka z toho byla nešťastná, že je Saša zavřená v ústraní, protože ji bere jako svoji maminku a pár minut před tím, než jsme Sašu na operaci odvezli, Kiki od ní cucala mlíčko. Teď když je Sašenka zahojená, Kikinku k sobě bere a nevadí jí, že „cucá“ dál, ale teď už nemá co. Jen se tak udumlává, aby usnula. Je to s nima sranda. S Atíkem jsme slavili 10. 9. jeho svátek (dle kočičího kalendáře). Koupili jsme mu šunčičku, ale tím jsme ho moc neuctili. Zjistili jsme, že na šunku Aťulka moc není, raději má kuřecí maso. Když jsem Vám kdysi psala, že na Atíka při jeho skopičinách voláme: Aťas!!! a on už pak ví, že něco provedl – to dávno neplatí. Už je mu to jedno a vyvádí voloviny vesele dál. Přítel nakonec před nedávnem na něj houknul: „Pražáku!“ A to jste měla vidět, jak Aťulka otočil na hodného kocourka. Teď už na něj platí jedině tohle. Já mu říkám všelijak, protože je to miláček, ale občas mu pošeptám: „Pražáčku“ – to je milejší. Jinak je to Atík, Aťulka, Atíšek, Aťulínek, Atilka, lentilka, motýlek (podle toho černého, co mu „sedí“ na hlavě), ale někdy mi to ulítne, a když ho na zahradě jen tak zahlídnu, zavolám Oskárku. Nějak mi ten černobílý brouček nejde z hlavy. Atík taky spoustu času tráví na zahradě u stromku, kam jsme Oskárka pohřbili, a když ho tak vidím, jak tam leží nebo se válí v trávě a hraje si, mám slzy v očích. Atíška tam asi něco přitahuje… No nic, smutná slovíčka psát nebudu. Jsem ráda, že je u nás díky Atíškovi veselo a máme takového milého pošuka. Zatím moc zdravím a posílám alespoň dvě fotečky. Ani nevím, jaké jsem Vám posílala – máme jich hrozně moc. Posíláme pozdrav Vám i všem ostatním do Kocourkova. A. a spol.

6. 8. 2013 jsme dostali e-mail a fotky z nového domova.
Dobrý den, paní Cetlová, Atík je báječný zlobidlo a stále nás přesvědčuje o tom, že se s ním nebudeme nikdy nudit. Hodně času trávil venku, když jsme byli v práci a syn ve škole. Jinak při zjištění, že je někdo doma, se nám „nacpe“ do dveří a relaxuje kdekoliv v domě – hlavně u někoho v posteli. Teď má přímo veget, protože syn je doma nebo se na střídačku vyskytujeme doma i my s přítelem. Atíšek miluje, když může s někým být. Nemusí to být přímý kontakt, ale jen to vědomí, že s ním někdo je. Miluje, když si zalezu do pracovny, pustím nějaké relax CD, čtu si a on leží u mě na koberci. Spí a odpočívá a někdy jen tak po očku zkontroluje, jestli jsem mu neutekla. Je to miláček, ale to vlastně píšu pokaždé. Samozřejmě, že zlobí, protože má někdy hodně střelené nápady, které dokáže realizovat do nejmenšího detailu, ale je to naše zlatíčko. Hrozně se mu také líbí, když může někomu z nás „pomáhat“ na zahradě. Zahradničení a kytičky – to je jeho! Ke svým hrátkám v záhonu svádí i Figánka. Vyhrabávání semínek a okusování sazenic, to je jejich denodenní zábava. Všechny „přiblblé“ lumpačiny se Figánek velmi snadno učí – jako např. číhání na slepice kdekoliv za nějakým keříkem, hrátky na honěnou s malými kačenkami a provokování Argy, když je zrovna někdy zavřená v kotci. Pokud běhá volně po zahradě, netroufnou si (hrdinové). Přejeme Vám všem v Kocourkově příjemný den a posíláme pozdrav. A. a spol.

21. 6. 2013 jsme dostali e-mail z nového domova a fotky.
Dobrý den, paní Cetlová, Aťulínek je teď víc venku než doma, až je mi po něm smutno, stýská se mi a mám o něj strach. Je to nevděčník – přijde se domů akorát najíst a zlobit. Dokonce je to takový lump, že řve u okna, abychom ho pustili. Když mu otevřeme, běží na druhou stranu ke dveřím a chce pustit ven. Je to blázen.:-):-):-) Přítel říká, že si krátí cestu přes barák, protože to má kratší než to obíhat přes zahradu. Ale je to brouček. Když nás zlobí, říkáme mu Aťas – už mu to došlo a jakmile se na něj houkne Aťas, tak už ví, že zas něco vyvedl. Blbne jako pominutej. Včera nám na schodišti „krásně“ rozsápal záclonu, protože si z ní udělal houpačku. Když jsem ho viděla, nevěděla jsem v tu chvíli jestli se mám smát nebo mu vynadat. Syn mi pak povídal: „A co teď jako budeme dělat?“ No a já na to, že nic, aspoň máme důvod koupit si novou a HEZČÍ záclonu. No ne? Může se člověk vůbec zlobit na takového kočičího miláčka? Vždyť je roztomilej… V příloze ještě posílám fotečku Atíška jak si hoví na masérském lehátku – asi v domění, že ho někdo namasíruje. Pak foto ze zahrady. Tak se mějte moc hezky a posíláme pozdrav Vám i Vašim svěřencům. A. a spol.

22. 5. 2013 jsme dostali mailem další Atíkovy fotografie z nového domova.

22. 4. 2013 jsme dostali mailem další Atíkovy fotografie z nového domova. Atík už opatrně chodí ven:-)

30. 3. 2013 jsme dostali Atíkovu fotografii z nového domova nazvanou „Příprava na Velikonoce“.

21. 3. 2013 jsme dostali e-mail a další fotografie z nového domova.
Dobrý večer, paní Cetlová, Atík je vážně „pošuk“ – v tom dobrém slova smyslu a věřím, že to tak vše mělo být, abychom si ho vyhlédli my a on zůstal u nás. Je to náš miláček a nestačíme se občas divit tomu, jak rychle stíhá vyvádět ty svoje lumpárny. Je s ním legrace a je vážně úžasný. Se Sašenkou se občas hádají, kdo bude odpočívat na „kočkolezu“, ale nakonec se nějak dohodnou. Když vyhraje Atilka nejvyšší post, okamžitě tam usíná, ale pokud vyhraje Sašenka, je Atík nucen se zavrtat do kukaně v přízemí a to si potom bez přestání stěžuje a něco brblá. Nejraději je ale schoulený v peřině u kohokoliv. Takových fotek s kočičím lumpem a peřinou máme nepřeberné množství. Vše viz. přílohy. Ještě posíláme i Atíška jak většinou leží na podlaze. Rozvaluje si zadní tlapky jako žabka:-) A dál pomocníka, který se zajímá o pletení, háčkování apod. Jen místo jehlic používá svoje drápky – kočičáka v sobě nezapře. Svetr ani ponožky z toho zatím nebyly, ale srandy jsme si tím užili dost. Přeji příjemný večer a zdravíme všechny v Kocourkově.

14. 3. 2013 jsme dostali fotografii Atily z nového domova. Atík pomáhá při úklidu po řemeslnících:-)

10. 3. 2013 jsme dostali fotografie Atily z nového domova.
V příloze ještě posílám pár foteček. Je tam „STRÁŽCE RODINNÝCH FINANCÍ“ a „SLADKÝ ODPOČINEK“

2. 3. 2013 jsme dostali další foto z nového domova – Atila a jeho kočičí kamarádka Sašenka.

27. 2. 2013, tzn. ještě téhož dne, kdy Atila odcestoval, nám dorazily fotografie a e-mail.
Dobrý večer, Atík se u nás pomaloučku zabydluje. Ze všeho je vyjukaný a překvapený, ale nepřestává prozkoumávat. Začal se pořád kolem mě motat a otírat se mi o nohy. Přišel sám a bylo to moc fajn. Teď neustále leží na gauči, vyvaluje na nás bříško a chce drbat. Bázlivý zatím ještě je – všeho se leká (hlavně když odbíjejí hodiny), ale určitě to bude fajn a zvykne si. Bylo to moc krásné, když z ničeho nic přišel a začal se sám od sebe mazlit. Je úžasný, opravdu. Chce to trpělivost a my na něj spěchat nebudeme. I když jsme mu koupili jeho vlastní mističku, nechce nic jíst a zatím vše co snědl bylo jen přímo z mé ruky. Ale i to je pokrok, když nám začíná důvěřovat. Jinak je strašně zvědavý a prohlíží si každý sebemenší kout. Už nám předvedl, že se dokáže dostat až skoro ke stropu:-) Sašenka se ho bojí a Figánek ho má „na háku“. Arga ho zatím neviděla, to necháme na jindy – až se Atilka trochu otrká. Teď zrovna sebral Sašence hračky a dělá tady doslova „psí kusy“. Myslím, že to bude v pohodě. Je to pro něj určitě šok – z ničeho nic je někde v cizím prostředí a vše kolem něj je nové, ale my to bereme na vědomí a přizpůsobíme se. Ještě jednou děkujeme a všichni zdravíme.