Jdi na obsah Jdi na menu
 


† Hermelín

HERMELÍN OPUSTIL TENTO SVĚT 4. 8. 2017 (podrobnosti viz poslední e-maily z nového domova – e-maily jsou velice emotivní a uvádíme je se souhlasem Hubíkovy paničky – v naději, že pomohou někomu, kdo prožil či prožívá podobnou ztrátu).

ÚDAJE O KOČIČCE
Pohlaví:
kocour
Věk: cca 2–3 let
Kastrovaný?: ano
Očkovaný?: ne
Odčervený?: ano
Čipovaný?: ne
Handicapovaný?: ano, po neúspěšné léčbě rohovkového vředu mu bylo vyjmuto levé oko
Podmínky:  byt i domek s bezpečným výběhem, jako jedináček i do kočičí, příp. psí společnosti, hodí se i ke starším lidem, je klidný
Charakteristika: Hermelína jsme přijali v březnu 2014, ucházet se o nový domov ale můžeme až od září. Hermelín se totiž dlouho léčil – do depozita dorazil ve špatném zdravotním stavu. Levé oko s rozsáhlým neléčeným rohovkovým vředem, chlamydióza, ušní svrab, blechy, rány na kůži v důsledku alergie na bleší kousnutí… K léčbě toho tedy bylo, když už se zdálo, že se Hermelín uzdravuje, přišla opět nějaká katastrofa… Hermelín nakonec o levé oko přišel, vřed na rohovce praskl a léčba bohužel nebyla úspěšná. Hermelínovi se ale spíš ulevilo, ošetřování bolavého oka mu příliš radosti nepřinášelo. Se svým handicapem se bez problémů vyrovnal a je z něj klidný, pohodový kocourek, velmi mazlivý, vítací, vděčný za pohlazení, za teplo a bezpečí, za čistý pelíšek, za dobré jídlo… A co víc, umí si toho vážit a umí to dát najevo. Když dostane jídlo, nejdřív se do něj hltavě pustí – to je prostě silnější než on – ale po pár soustech letí k nám a ducáním dává najevo svou vděčnost… pak teprve jde svoji misku dojíst. Nutno dodat, že dojídá i misky po ostatních, takže ho musíme trochu hlídat, aby z něj za chvíli nebyla kulička. Jí všechno, granule, konzervy, má rád maso – syrové i vařené. Hermelín se tedy uzdravil a rád by našel nový domov, takový, kde bude mít vše, na co si u nás pomalu zvyká – jídlo, teplo, bezpečí, mazlení. Uvítá kočičí společnost, zvládne i psy. Může být ale i jedináček, pokud nebude zůstávat dlouho sám. Za možnost výběhu na zahrádku bude vděčný, ale zvládne i byt. Je klidný, hodí se i ke starším lidem. Kdyby nemusel zimu trávit u nás, bylo by to skvělé.
Hermelín na Facebooku 
 

CHRONOLOGICKY

25. 3. 2014
Hermelína jsme přijali 20. 3. 2014 spolu s Leontýnkou a Valentýnkou, na poslední „štaci“ byl s nimi a zdravotně na tom také není nejlépe. O jeho původu a dosavadním životě také nevíme vůbec nic, snad že je kastrovaný a taky párkrát změnil bydliště, i když se nejedná o žádného toulavého kocoura, který by se potuloval světem na vlastní pěst. Ale zbědovaný je dost. Chlamydióza, levé oko s rozsáhlým neléčeným rohovkovým vředem, v uších svrab, srst plná blech, lysiny a boláky v důsledku alergie na bleší sliny. Ty boláky má všude po těle, nejen ve vylysalých místech (viz foto). Špatný výživový stav, zkažené zuby. Psychicky je na tom ale ze všech tří nových přírůstků nejlépe. Je to bojovník, nic nevzdává. Mazlil by se jak o život, ovšem vzhledem k tomu, že je pořád zapatlaný od hlavy k ocasu mastí, bude muset ještě chvíli počkat. To čekání na mazlení tráví jídlem. Jíst je schopen pořád a všechno. Kapeme oči, podáváme antibiotika. Mažeme boláky. Je v teple, v čistotě, v klidu. Hodně spí a nabírá síly.

3. 4. 2014
Hermelínek byl dnes na kontrole na veterině. Záda se mu hojí dobře, rány se zatahují a už zbývají jen suché strupy, ty časem odpadnou. Srst začíná pomalu dorůstat. Hermelínek se hezky spravil a celkově nevypadá už tak hrůzně, jako při příjezdu. Oko budeme dál mazat, antibiotika musí dobrat, potřebuje ještě čas, aby si vylepšil kondičku, ale beznadějné to snad není. Bude z něj velký fešák!

26. 4. 2014
Na rozdíl od Leontýnky a Valentýnky se Hermelínek zotavuje docela dobře. Antibiotika už dobral, průjem jsme poléčili. Ještě ho zlobí oko, do toho ještě musíme 14 dní kapat. Rány po bleších kousnutích se odhojily, srst začíná zarůstat. Hermelín v tuto chvíli vypadá jak hyena skvrnitá, ale to se taky srovná – dlouhodobě podávaná kvalitní strava z něj udělá fešáka:-)

6. 5. 2014
Hermelín děkuje za granule Royal Canin Hair and Skin, které získal v akci Kočičí přání (proběhlo 1.–15. 5. 2014). Doufáme, že mu pomohou vylepšit zanedbaný kožíšek.

18. 7. 2014
Od poslední aktualizace se u Hermelína hodně změnílo. V mnoha ohledech se zlepšil – spravil se, kožíšek už je pěkný, lesklý, sametový, po rezavých skvrnách a lysinách ani stopy. Padl do oka jedné sympatické slečně z Kladna, která se k nám přijela poohlédnout po kamarádovi pro sebe a svou kočičku. Dohodly jsme se, že Hermelína odvezeme do nového domova hned, jakmile proběhne kultivace srsti na plísně, přece jen Hermelín pochází z prostředí, kde se plísně vyskytovaly. Kultivace byla negativní a předání bylo stanoveno na neděli 1. 6. Ale – dva dny před tímto dnem praskl Hermelínkovi vřed v levém oku. Pan doktor se pokusil oko zachránit a zvolil konzervativní léčbu – víčko se přetáhlo přes oko, zašilo a týden jsme do očka kapali kapky, aby se oko zklidnilo a zachránilo. Hermelínek vše trpělivě snášel, my jsme poctivě oko vykapávali, zájemkyně čekala… Po týdnu byly stehy vyndány, dál jsme do oka kapali, ale oko se bohužel nehojilo tak, jak jsme doufali. Ani po třech týdnech další konzervativní léčby se oko nelepšilo a hrozilo, že vřed znovu praskne o kus vedle. A tak jsme museli rozhodnout, jestli Hermelín podstoupí další léčbu, resp. operaci – plastiku oka, ale s minimální šancí na úspěch – podle veterináře by byla léčba dlouhodobá a komplikovaná, tím spíš, že bude dlouhodobě (a možná navždy) nutné několikrát denně oko vykapávat. A nebo oko vyjmout a vyloučit nebezpečí komplikací jednou provždy. Zvolili jsme druhou možnost, a tak je Hermelín zase v karanténě, zotavuje se po operaci – vyjmutí oka. Za pár dnů půjdeme na vyndání stehů. Hermelínek bohužel zůstane handicapovaný, ale přesto se domníváme, že šance najít nový domov bude v tomto případě větší, než kdyby mu oko zůstalo s věčným rizikem zhoršování stavu. Hermelínek ztrátu oka vůbec neřeší, dokonce to vypadá, že se mu spíš ulevilo, protože neustálé kapání do bolavého oka mu nebylo příjemné.

15. 9. 2014
Hermelín hledá nový domov. Oko je krásně zhojené, Hermelínovi handicap vůbec nevadí, a tak to vypadalo, že už bude vše na dobré cestě, ale koncem srpna se objevil další problém – na zádech, nad kořenem ocasu, se mu objevil podkožní granulát, možná zanícená mazová žlázka, těžko říct. Určitě se ale nejednalo o absces, nádor ani cizí předmět. Hermelína ale rána svědila, a tak si ji pravidelně drbal a kousal, takže jsme to nakonec museli opět řešit operativně, tzn. ono místo rozříznout, vyčistit, zašít… Zákrok proběhl bez problémů, nicméně následná péče byla obtížná, Hermelín měl snahu si operační ránu neustále drbat a kousat. A tak dostal límec. Zpočátku to bylo krušné, ale velmi rychle si zvykl a límec pak trpělivě snášel. Díky tomu se rána zahojila, na místě nezůstala ani jizvička. Kromě toho Hermelín absolvoval i ošetření dásní a zubů. A to by snad mohlo být všechno… Hermelín je zahojený, srst po zákroku dorostla, Hermelín vypadá prostě zdravě, je velmi žravý, zřejmě následek dlouhého hladovění, nicméně to není handicap:-). A tak hledá nový domov.

12. 12. 2014
Hermelín našel nový domov, odjel společně se svým adoptivním synem Michaelem. Budou teď žít s prima rodinou v Praze v bytě, s perspektivou občasných výjezdů na chalupu. Hermelín u nás pobyl dlouho, léčba byla náročná, občas vypadala beznadějně, ale nakonec vše dobře dopadlo – v inzerátu doslova uhranul svou budoucí paničku, té se líbily fotky i Hermelínův popis. Budoucí panička nás navštívila, osobní setkání dopadlo dobře, takže nebylo co řešit. Na cestu dostal Hermelín nakonec i Michaela, u nás se z nich stala nerozlučná dvojka a obzvlášť Michael by Hermelínův odchod těžce nesl. Naštěstí byla panička velkorysá a rozhodla se adoptovat i Michaela. Za adopci obou kocourků moc děkujeme. 
 

Z NOVÉHO DOMOVA (zprávy jsou řazeny od nejstarších po nejnovější)

7. 2. 2018 jsme dostali další e-mail od Hermelínových páníčků – Hermelín byl zpopelněn ve zvířecím krematoriu ve Strašnicích a má pěknou urničku:-) – viz fotoalbum. Text e-mailu viz Pupíkův profil

8. 8. 2017 jsme dostali další e-mail z nového domova.
Zdravíme a moc děkujeme, já Evinicovi hodně věřím, kdyby byla nějaká šance, tak by se určitě snažil Hubíka léčit. Ale i tak mě hodně uklidnilo, že si Hubíček vlastně silou vůle prodloužil život. To je důkaz, že byl spokojenej a že mu bylo dobře, jinak by se nesnažil a odešel by mnohem dřív. Takhle si hrál jako kotě ještě chvíli před tím, než začal blinkat. Moc nám chybí, ale tohle je pro nás hodně důležitá informace, tím víme, že jsme Hubíkovi dali pár let šťastnýho domova a života, a on současně nám. Lebedil si na terásce, bylo na něm vidět, jak si to užívá, v zimě se válel na kamnech a nahříval se, masíčka měl plnou misku, nic neměl zakázanýho, byl prostě kapitán. Z každýho našeho slova i doteku musel cítit, jak moc ho milujeme a jak ho obdivujeme. Navíc tu měl parťáka, hodně si spolu hráli, vyblbli se, pak se navzájem olizovali a spali si v náručí. Prcínek se o něj rád opřel při večerním odpočinku, podnikali výpravy po bytě i po domě, koukali spolu na ptáčky a v zimě lovili přes okno holuby. Sem tam si dali i pár facek, ale i to potřebovali ke kočičímu životu. Prcínek se teď mazlí jako o život, snažíme se být s ním co nejvíc, aby nebyl sám. Dodržuje přímo úchvatně rituály a režim, co měli s Hubíkem. Jen to dělá sám a trochu se mi zdá, že je opuštěnej. Občas teskně mňouká a rozhlíží se. Tak by mohl Pupíčka přijmout jako kamaráda, dáme jim hodně času, jak bude potřeba. Prcínek není nijak dominantní, to mu Hubík netrpěl, ví, že je milovanej, byl nakonec zvyklý žít s námi i Hubíkem, tak by Pupíčka mohl zvládnout. A jasně, to jméno, to bych nevymyslela, úplně jako kdyby byl po Hubíčkovi k Prcínovi, se picnu:-) Přiznám se, že mi myšlenka na Pupíčka a nový začátek taky hodně pomáhá. Hubík by ho určitě taky bral:-) Na Pupíčka se moc těšíme a za Hubíčka děkujeme, i panu doktorovi, udělal maximum a byl k Hubíkovi něžnej a chápavej. Zatím pa a těším se, že se uvidíme. Držte se! I. a spol.

7. 8. 2017 jsme dostali další e-mail z nového domova.
Zdravíme ze Strašnic, ještě jednou za vše děkuju, moc mi to pomohlo. Zapomenout nemůžeme a ani nechceme, budeme ho milovat pořád, ale pomohlo nám vědomí, že netrpěl, že je svobodnej a má se dobře. A že byl s námi šťastnej, což dával stále najevo a co jsme díky jeho úžasné povaze cítili v každé vteřině i my. Prcíček se chová úžasně, dospělácky, pořád nás mazlí, obskakuje, baští, pečuje o sebe, vrní, zachovává si zaběhnutý režim. Hubík mu určitě chybí, ale bere to statečně, je moudřejší než my. Mám pocit, že i jeho pohled je hlubší a že ztratil tu kotěcí a prcíčkovskou naivitu. Je na něm vidět, že prostě „ví“. V sobotu mě objímal a jako by každým ducnutím chtěl říct, že nemám být smutná, že je všechno v pořádku, že se Hubíček jenom přesunul do jiný dimenze a jinak se vlastně nic nezměnilo. Že je to vlastně takhle pro něj lepší a že to časem uvidím taky tak. Převzal plynule a bez hysterie po Hubíkovi i roli kapitána naší posádky, je to na něm vidět. Znovu vidím, že kocouři (a nejen oni) jsou vysoce nad námi a můj respekt k nim ještě vzrostl. Máme se od nich co učit. Uvědomili jsme si (pokolikáté už), jak život skládá všechno jako domino, kdybychom si s Hubíčkem nevzali Prcíčka, zůstali bychom teď sami a kdo ví, jak by Hubíkovi samotnému bylo, takhle měl na lumpárny parťáka. A navíc věděl, že mě tu může nechat, že se o mě Prcík postará, co mu síly stačí. A Prcík se od Hubíka hodně naučil, našel šťastný domov a je naše velká láska. A teď bude předávat svoje zkušenosti dál. Kontinuita, kterou si ještě úplně neuvědomujeme, ale až ji pochopíme a přijmeme, budeme uvnitř šťastní stále a napořád. S Michalem jsme se hned shodli, že bychom rádi dali domov dalšímu kocourkovi. Prcínek si sice teď užívá hlavní roli, ale obáváme se, že se za krátkou dobu bude cítit sám. A nám je taky smutno, když se to u nás nehemží kožíšky:-) Pokud bychom mohli poprosit o Pupíčka, budeme moc rádi. Už to jméno:-) Snad ho Prcínek nebude terorizovat. Postup nechám na Vás, přizpůsobíme se:-) Dejte vědět, až bude čas a nálada. Moc zdravíme a moc děkujeme! I. a spol.

6. 8. 2017 jsme dostali další e-mail z nového domova.
Prcínek pořád kouká ke dveřím, snad čeká, jestli se Hubík objeví? Ale jinak se pohybuje jako vždycky, sedí na terásce, kouká z okna, ale úplně v pohodě asi, chudák malej, taky nebude. Musí to cítit, jak jsem smutná a jak je tu prázdno. Hlídá mě jako nikdy, pořád je u mě a snaží se chovat jako Hubík, stará se o mě, leží vedle mě , jsem z toho v háji. Jako kdyby převzal roli po „tátovi“, z toho bulím znovu a znovu. Včera jsem si odpoledne na chvíli lehla, hned se ke mně přitulil, objala jsem ho a usnuli jsme. Ještě že se máme. Brečíme, i když víme, že je Hubíček v pořádku a že byl šťastnej do poslední chvíle, to bylo tak úžasně vidět. Dívala jsem se na něj a cítila tak obrovskou vlnu štěstí, jen z toho, že je mu dobře. Umřel milovanej a bez bolestí, to mi Evinic potvrdil, že se vůbec netrápil, to je vlastně taky štěstí, když si člověk uvědomí, kolik tvorečků nemá ani v tomhle štěstí. A jestli se někde honí na louce za Duhovým mostem, tak ví, že s ním budu do svýho konce pořád, že nikdy nezapomenu, že ho budu plná. I když teď bych nejradši nebyla vůbec. Optimisticky jsem doufala, že se mnou vydrží dlouho, svým způsobem asi vydržel, s ohledem na to, čím prošel. Držel se, brouček můj. Hrozně ho miluju a nemůžu přestat, nejde to, i když je to sobecký, Vy určitě víte, co tím myslím. Byl tak úžasnej, já v jeho přítomnosti prožívala takový vnitřní štěstí, to byl absolutní pocit, nepopsatelnej. A na ně bylo vidět, jak je mu s náma dobře. Vím, musím to brát tak, že už jen to, že jsem to mohla zažít, je obrovský dar. Že jsem ho potkala, že jsem s ním mohla být, že se mi tak otevřel a přijal mě, že mi dal ze sebe to nejlepší. Bude tu se mnou, byť v jiný formě, to už taky vím, ale ještě to moc, moc bolí. Byl to opravdu nejlepší mužský mýho života:-) Až přijde můj čas, budu ho hledat, jsem si jistá, že na mě někde počká a že si to všechno dopovíme. Snad tu díru v sobě zacelím, láskou k němu a k jiným bytostem. Je to tak těžký… Hned jak to půjde, bych si Pupíčka vzala, snad ho Prcínek přijme, určitě by mu to pomohlo do budoucna, aby nebyl tak sám. Moc za všechno děkuju, musím se dát nějak do pořádku, musím fungovat. A za Hubíčka děkuju, byl pro mě strašně moc důležitej, nejdůležitější a byla jsem ráda, že byl šťastnej. Že se to povedlo. Sirotci ze Strašnic:-)
PS: Na web můžete dát, co uznáte za vhodný, třeba všechno, ti, kdo nás znají a četli moje zprávy v posledních letech, tak vědí, že jsme s Hubíkem a Prcínkem měli moc šťastný život a krásný vztah, snad tím pádem i pochopí moje současný „šílenství“. Prcínkovi musím všechen ten současný smutek a zmatek vynahradit, aby to pocítil co nejmíň. Budeme zase šťastná rodinka, budeme, udělám pro to maximum. Musíme oznámit, že Hubík už sedí někde v báru za Duhovým mostem a balí kočindy:-) Svobodnej a krásnej:-) Asi zarmoutíme hodně lidí… I.

5. 8. 2017 jsme dostali další e-mail z nového domova.
Dobrý večer, jela jsem si dnes pro Hubíka, hrozně jsem se toho bála, že to nezvládnu. Paradoxně to bylo lepší, než když jsem ho tam jen tak musela nechat. Vezla jsem si ho domů a bylo mi líp, zase jsem ho cítila u sebe, jako kdyby spal. Doma to bylo horší, ale rozbalila jsem ho a je pořád tak krásnej, nádhernej, jako kdyby jen spinkal. Moc jsem se mu omlouvala, že jsem mu nemohla nijak pomoct a že ho budu pořád, pořád milovat jako nikoho na světě. Nosila jsem ho po bytě a chovala ho jako dítě a cítila se hrozně, protože mi poprvé nedopovídal. Je to psycho, ale strašně moc bych chtěla být s ním, držet ho, cítit jeho kožíšek a všechno mu říct. I když jsme si všechno řekli beze slov a víme to o sobě. To, co mezi námi bylo a je, to nemůže zmizet, bylo to moc silný a kdo ví, třeba bychom to dál už ani neunesli. Jen si pořád říkám, jak dál to bez něj zvládnu? Byl s Prcínkem mojí motivací pro život a pro všechno, co dělám, byli tím, ke komu jsem se vracela, kvůli komu jsem pospíchala domů, jen abych už s nimi byla. Na Prcínka tím pádem padlo „břemeno“, ale zatím to nese moc statečně, jako kdyby mu Hubík řekl – bude to na tobě, Prcku, bude hrozně smutná, nenech ji v tom. Je pořád u mě, připadá mi dospělejší a že něco „ví“. I pohled má jiný. Jakmile se pohnu, hned se ke mně vrhá a hladí mě. Navíc mi připadá, že je úplně v pohodě a že si užívá, že mě má jen pro sebe. Spí se mnou a lehá mi k nohám jako Hubík, když pracuju. Rozhodně u něj zatím nepozoruju smutek nebo zmatek. K tomu se chová důležitě, jako kdyby plnil úkol. Pomalu tomu začínám věřit. Byla jsem dnes půl dne pryč a zvládl to v pohodě, tak uvidím, co bude dál.

4. 8. 2017 jsme dostali smutný e-mail z nového domova.
Zdravíme ze Strašnic, tentokrát se smutnou zprávou. Hubíčka jsem dnes odvezla k panu doktorovi, dva dny nejedl, blinkal a byl unavený. Bohužel to byl velký lymfom na střevech, pan doktor ho otevřel, a protože nebyla žádná šance na uzdravení, nechali jsme ho rovnou uspat. Občas jsem myslela na to, jak to s Hubím zvládneme, až přijde jeho čas, ale nenapadlo by mě, že to bude tak rychle. Ještě o víkendu jsme se honili po bytě. Je pravda, že poslední týdny byl mazlivější než dřív, pořád na mně ležel a tulil se ještě víc než jindy, až mě někdy zamrazilo, jestli ta zubatá nechodí někde kolem, ale byl to jen myšlenkový záblesk. A on se loučil. Bože, vůbec nevím, jak bez něj budu fungovat. Byl moje největší životní láska, nejromantičtější, nejněžnější. Ani žádný drápanec mi po něm nezbyl, jen prázdná náruč. Divný, že už nikdy neucítím jeho kožíšek a jeho ducání v 6 ráno. Zítra si jedu pro tělíčko a někde ho hezky pohřbím. A to jsme si tak pěkně plánovali, že spolu budeme trávit důchod v Jeseníku. Nejsem schopná to zpracovat, zatím ne. Snad ani nechci. Vzdoruju. Měla jsem jet od středy na týden ještě do Jeseníku, ale měla jsem moc práce a divný pocit. Zůstala jsem doma. Asi to tak mělo být, jinak by Hubík umřel v bolestech doma sám, jak nemohl jíst a třeba za chvíli ani pít. Bylo to strašně rychlý. Jako kdyby mi vyrvali vnitřnosti. Hubík byl moje duše, byl to nejlepší, co jsem mohla potkat, zažít. Vůbec jsem ho nebrala jako domácího mazlíčka, on byl Někdo. Zažívala jsem s ním krásný souznění, stačilo jen být v jeho přítomnosti. Bude pro mě vždycky nej… Věděl, že je milovanej a důležitej, usnul bez bolesti, netrpěl, to je útěcha, o kterou se opírám, ale stejně bych ho sobecky chtěla mít u nohou jako vždycky a tahat se s ním o provázek. Byl šťastnej a dával to najevo, jen ty poslední dva dny mi připadal, jako by se vzdaloval. Pořád mě vítal, ještě dneska, ocásek stále nahoře, mazlil se, ale už mi nelezl do postele, jen mi spal u nohou a pořád se na mě díval, pořád. Dvakrát nesnědl ani kousek masa, to mě zarazilo, ale myslela jsem, že je to vedrem. A mlčel, nevrkal. Večer si zalezl za křeslo, to už jsem si říkala, že asi není ve svý kůži. Pak blinknul. V noci znovu, jen takový ten šlem, ale s růžovou pěnou. A ráno zase šlem, asi se žlučí. To už jsem radši jela za Evinicem. Taky z toho byl špatnej. Když mu nahmatal to něco v břiše, asi už věděl, že je to fatální, nechal mi ještě pár minut Hubíka v náruči. Pak si ho vzal na rtg a já jela do práce. Sotva jsem vylezla z ordinace, začala jsem brečet a brečím pořád. V práci, v tramvaji, pořád. Pak mi volal, že to má 15 cm a že ho otevře. A za 2 hodiny mi volal znovu, že to není ani na operaci, ani na léčbu. Po dohodě ho uspal a ujistil mě, že netrpěl, že do tý fáze se to nedostalo, ale brzy by to tam bylo. A bylo posekáno. Jako kdyby mě vzali do jinýho vesmíru. Pořád trochu doufám, že se mi to jen zdá, vždyť před pár dny lítal po bytě. Je tu prázdno. Prcínek zatím Hubíka nehledá nebo aspoň to tak nevypadá. Kdo ví, jestli si to už nějak neřekli, Hubí musel cítit, že se něco děje. Chová se normálně, vrní, ocásek nahoře, leží na terásce, baští. Ale vždycky tu byli dva a různě se tu pohybovali, klapali pacinkama, vrkali a kvíkali, vyváděli. A teď je ticho. Jsem vděčná osudu, že jsem s HUBÍM mohla pobýt skoro 3 roky a samozřejmě sobecky bych chtěla dalších 100:-) Byl úžasnej, je úžasnej, vždycky bude. Jo, stahoval se do sebe, už nevrkal, nelumpačil, jen odpočíval, vyhříval se na terásce, láskyplně se na mě díval a dotýkal se mě. Byl něha sama a mně to nedošlo, i když někde v podvědomí jsem to musela tušit, intuice tu byla, ale rozum mi to nebral – bylo mu jen 5 let, byl spokojený, to na něm bylo vidět, před rokem u doktora na prohlídce v pořádku, papal, prospíval, hrál si. Všechny změny jsem přičítala těm vedrům, i Prcíno se víc válel. Ráda bych ho odvezla pohřbít do Jeseníku, bude se mu tam líbit a ze zahrady bude mít krásnou vyhlídku. Já ho tu cítím pořád, možná víc a intenzivněji než dřív, nebo spíš v jiné podobě. Takový teplo kolem mě, jako kdyby nade mnou držel packu. Musel vědět, jak mě ten jeho odchod bude trápit. Dnešní noc seděl celou v okně a koukal na mě. A poslední měsíc měl v očích takový nadhled, klid, lásku. Někde uvnitř sebe vím, že je mu dobře a že je volný, se všemi, které měl rád, že už mu nikdy nikdo nemůže ublížit, ani člověk, ani zvíře, ani nemoc, bolest, nic. A že už nikdy nebude sám a nešťastný, a že se zase potkáme a všechno si to dopovíme. A že mi schází, to je samozřejmě moje sobecká touha po tom, co jsme spolu měli krásný a čeho se nedalo nasytit. Jeho kožíšek, packa v dlani, vrkání do ucha, kousání, šibalský pohled, lumpárničky, hra na schovávanou, buzení ve 3 ráno, když mi laškovně zabral polštář a chtěl se mazlit, ducání čelíčkem o další 3 hodiny později, čekání za dveřma, vítání a tisknutí k nohám. Jsem ráda, že jsem se klukům často věnovala „na úkor“ domácnosti nebo práce, prostě jsme si jen užívali přítomnost toho druhého a třetího, a bylo nám dobře. Jako kdybych to tušila. Prcínek je zatím v pohodě, snědl misku masa, mazlíme se, válí se na terásce, nastavuje hlavičku k mazlení. Kouká ke dveřím, to koukal vždycky, když čekal na šéfa a návrhy, kam se půjde. Uvidím, jak se bude chovat o víkendu, musíme se mu víc věnovat. Kamaráda mu pořídím, Michal snad nebude proti, viděl na vlastní oči, jak to báječně klukům fungovalo a je z toho taky hodně zdrcenej, teď jsme si volali. Hubíka milovali všichni, kdo ho znali. Jen tomu musíme dát čas, pak mi určitě poradíte, kdo z Vašich svěřenců by k plašánkovi Prcínkovi seděl tak, aby se snesli a měli se rádi. Samozřejmě černej:-) Hubík se mnou bude dál, to by nešlo jinak. V jiné formě, ale bude. Napořád. Moc děkuju za všechno a že mě tak moc chápete a znáte Hubíka líp než já, je to pro mě úleva, nejsem na to tak podivně sama. Stejně budu ale ještě pár dní řvát na celé kolo kurvááááá, do prdele, do hajzlu, atd.:-) Děkuju ! I.

15. 6. 2017 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.
Dobrý den do Kocourkova, moc s klukama zdravíme, máváme z terásky a hlásíme, že jsou kluci v pořádku a jsou to andílkové:-) Kluci jsou skutečně naprosto boží prdelky, hodní, umazlení, se skvělým smyslem pro humor, pohodoví, prostě ti nej-nej. Jsme z nich doma úplně vedle, hodně se s nima nasmějeme a kluky podezírám, že si vymýšlejí fórky, jen aby nás zase rozesmáli. Od rána do večera jsou v dobré náladě, Hubíček si navykl mne kolem šesté ráno zahrnout svojí něhou a láskou, takže mě začne s vrněním pusinkovat, ducat do mě jemně hkavičkou, pak si mi lehne na rameno, rozvalí se na zádíčka, pacinkou mi jezdí po tváři a i když mám zavřený oči a brýle kdoví kde, je mi jasný, že se na mě šibalsky culí. Já ho mátožně hladím, drbu, Hubík nastavuje bříško, stehýnko, slabinku, hlavičku, vrní jako blázen a užívá si ranní mazleníčko. Prcík tou dobou ještě vyspává, skáče na mě pravidelně až po zazvonění budíku, nahlas při tom zaječí a bez uzardění na mne těch svých 7 kg rozplácne:-) Občas se na mně usadí oba, vypadám pak jako hrobeček zavalený šelmama, obzvláště když mi jeden nebo druhý neomylně zasednou obličej. Dokážou se roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů, vypadají pak jako menší pardálkové a já skoro nejsem vidět:-) Když už mě dostanou z postele, jdeme důležitě do kuchyně na snídani, pak si zalezpu na terásku a pozorujou ranní šrumec, pak si zamáváme, já jdu vydělávat na granulky, kluci chrní a večer už mě čekají za dveřma a vítají. Hubíček mě žene do kuchyně, aby měl na talíři co nejdříve masíčko, opusinkuje mě dopředu, pak už nemá čas:-) Prcínek způsobně čeká u lednice, sem tam si kvíkne, abych na něj nezapomněla, dá si pár soust a jde se se mnou mazlit, to je jeho chvíle. Než si natáhnu domácí tepláčky, tak mě celou „voleze“, pochlubí se, co bylo, jak si hrál – spal – dlabal granulky – spal, a jestli budeme večer zase číst pohádku, pak si jde teprve dojíst večeři. Hubík mlaská na celou kuchyni, já vyložím nákup, něco málo uklidím, kluci si dojdou na záchůdek a už mě klucí tlačí do pokoje a vybírají si, co budeme dneska číst. Hubí se mi rozvalí na klíně, Prcínek za hlavou, všichni předeme blahem, já si dám nohy nahoru a čteme si kočičí pohádku:-) A to doslova, fakt jim čtu nahlas, kluci přivírají oči, já jim to čtu jako dětem, sem tam je podrbu, no, pohodička báječná:-) Do toho nám většinou vpadne Michal, udělá si kafe a jde si poslechnout taky nebo si čte vedle svojí pohádku:-) Prostě čtenářskej klub hadr:-) Večer ještě stineme nějakou hru s provázkem nebo papírkem, Hubík se se mnou lehce popere, aby měl důvod mi okousat ruku, Prcínek si vyžádá dlouhý pochování, pak se jdou společně na chvíli projít na chodbu domu a už je tu hají-hají. Kluci se uvelebí někde v pokoji, jak se zhasne, tak o nich nevíme, jen se občas Hubík přijde rozloučit nebo pomazlit, ale většinou až se sluníčkem. Michal byl teď 4 dny v Jeseníku, kluci toho hned využili a spali na „svých“ místech se mnou na posteli – Prcínek s hlavičkou na polštáři a pacinkou elegantně spuštěnou jako markýz z Angeliky, Hubíček v nohou postele, zahrabanej v hnízdečku z přehozu. Ráno o víkendu bylo samozřejmě hraní na myšku a na schovávanou, velká snídaně, honění po bytě, společné zalévání truhlíků za oknem, válení u televize, ducání hlavičkou a mazleníčko až do noci. Je to nádhera a nejde se toho nabažit:-) Byly se u mne na chvíli podívat kamarádky, co jsem s nimi byla minulý rok v Londýně, Prcínek se předvedl, pod křeslo zalezl až po chvíli, Hubíček klasicky vítal, roznášel kafe a doutníky, vyprávěl vtípky a nechal se hladit. Holky byly z obou nadšený, jací jsou to krasavci a osobnosti, tak pak kluci dostali pochvalu a kousek másla na cucání, to mají rádi:-) Hubík je jinak pěkný lupínek, včera se byl večer projít na chodbě a uvelebil se u sousedky na prahu, protože ví, že má malýho pejska – vzteklouna, ten se rozštěkal a Hubík se mu posmíval. Jak mě uviděl, že si pro něj jdu, už pelášil domů, pejsek chudák štěkal a Hubík se uchechtával a doma si vykračoval s ocáskem do tvaru šavličky, pyšnej sám na sebe. Prcínek ho tiše a vykuleně obdivoval, to dělá hubíkovi dobře:-) Prostě je s nima sranda, maximálně spolupracujou, stačí pomyslet a už mi vycházejí vstříc, dokonalá dvojka:-) A co v Kocourkově? Koukala jsem, že Čičínek odešel, to je škoda, takový krásný kocourek. Rýsují se mi pěkné obchody, hned jak mi přijde honorář, zase kočindám pošlu nějaké penízky, tentokrát jsem prošvihla Kočičí strom přání, tak jim to vynahradím. Mějte se moc hezky, pozdravujte a držte se, posílám jako vždy pár fotek a zdravíme a máváme:-) I. a spol.

19. 5. 2017 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova (e-mail je k dispozici na Michaelově profilu, fotografie viz Hermelínovo fotoalbum).

21. 3. 2017 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.
Dobrý den do Kocourkova, moc zdravíme, hlásíme, že jsme v pořádku a stále báječnější. Kluci jsou opravdu fantazie sama, parťáci, úžasňáci, prdelky chlupatý. My se z nich můžeme někdy až pokakat, jak jsou báječní. S Prcíčkem jsme zajeli k panu doktorovi na očkování a kontrolu, cesta byla pro něj trochu stresující, ale v kočárku má přece jen dost místa a soukromí, je i dost vysoko, tak se necítí v takovém ohrožení. Ale když jsem ho nesla ze schodů do přízemí do kočárku, mňoukal tak nešťastně, že mi to rvalo srdce, chudák malej. U pana doktora byl jako vyměněnej, nechal se hladit od sestřičky, která teď panu doktorovi pomáhá, ocásek nahoru, vůbec śe nechoval jako plašánek. Prohlídnout se taky nechal, injekci ani nevnímal, teploměr do zadečku taky ne, tak byl pochválenej. Navíc je úplně zdravej, má 6,20 kg, tak mu trochu hlídám kalorie, a jediný problémek má s lupy. Vyfasovali jsme sýrovou pastu, ale nechutná mu, tak něco vymyslíme. Jak jsme dojeli domů, tak pěkně na na kšírkách vyběhnul nahoru, našel i dveře a dožadoval se urputně puštění dovnitř. A jak byl doma, ve známém prostředí, tak se mu ocásek zakroutil do vrtulky, nesl se jako hrdina, pyšnej, že to všechno zvládnul, a šťastnej, že je doma a bude mít už klídek. Dostal za odměnu šunčičku. Hubíček byl ale naštvanej, že jsme ho nechali doma. Zalezl pod křeslo a půl dne s námi nemluvil, s Prcínem taky ne. Možná z něj taky cítil veterinu, ale když byl kastrovanej, tak ležel potom u něho a opatroval ho, to mu smrádek nevadil. Tak jsem musela Hubíčkovi vysvětlit, o co šlo, dát mu taky šunčičku, trochu ho uklidňovat, večer už si dal říct a laskavě se k nám otočil i čelíčkem, trouba jeden. Prcínka jsem hlídali, jestli mu po očkování nebude nějak zle, ale snáší to dobře, druhý den se s Hubíkem honili, bojovali, kousali, pak se k sobě tulili, prostě klasika. Hubíčka totéž čeká v květnu, ale chtěli jsme mu to vynahradit, tak když bylo pěkně, vyvezli jsme Hubíka v kočárku na procházku. Pozoroval svět, ptáky, pejsky, culil se, ale domů pak taky pádil jako kdyby mu za packama hořelo, hlavně aby už byl ve svém bezpečí. Trochu mě tím přesvědčili, že kdyby se ocitli na chaloupce v Jeseníku, asi by si dali přece jen pozor, aby se neztratili. Doma je jim dobře. Jinak jsou opravdu zlatí, hodňoučcí, vítací, poslušní, se smyslem pro humor, plní lásky a něhy, prostě miláčci. Máme svoje rituály, od dlouhého vítání při příchodu domů, masíčka k večeři (to Hubíček hlídá, abych nandala dost a vždy to patřičně komentuje), večerní mazlení a povídání, noční hraní a honění po bytě, až po pusu na dobrou noc. Prcíček leží celý večer na mně nebo za mnou, Hubíček mi okupuje klín, oba vrní, tulí se, já jim to vracím, sem tam na sebe mrkneme, zvládneme při tom ještě číst nebo koukat na televizi, jsme už sehraní. Ať se hnu kamkoliv, hned jsou poblíž a uplacírují se někde u mě, Hubíček chce všechno dělat se mnou, do všeho kecá Prcínek se zase opičí po Hubíkovi, takže je mám pořád u sebe, po ránu mi dělají osobní gardu, když se jim konečně podaří mě vytáhnout z postele a jdeme do kuchyně na snídani (jejich snídani, samozřejmě:-)) O víkendu se pak rozloží na gauči v pokoji, koukají z okna, poklimbávají, sem tam se cournou po bytě, jestli se neobjevila nějaká nová schovávačka, když je teplo, zalezou si na chvíli na terásku, po poledni si zalezou do pelíšků a chrní do odpoledne. Pak se změní v tornádo, honí se jako blázni, perou se, číhají na sebe za nábytkem, navzájem se loví, skáčou do výšky i do dálky, no nádhera. Občas jim udělám myšičku, zalezu po deku, vystrkuju ručičky-nožičky a kluci mě s radostí loví. Jde jim taky moc dobře hra na schovávanou, mě najdou vždycky, ale já je občas ne, umí se udělat neviditelnými. Broučkové jsou to. V noci za mnou chodí Hubísek na mazlíčkování, strčí mi celou hlavičku do dlaně, vrní, pusinkuje, je jako andílek. Když jsem před měsícem chytla ošklivou střevní chřipku, starali se o mne 4 dny jako o vlastní, Hubík vařil čaj, Prcínek mi dával obkládky na žaludek, seděli i spali u mě celou dobu, vůbec neskotačili, jen mě hlídali. Dokonce mi Hubík v noci dával pacinky na čelo a měřil teplotu, bylo mi opravdu zle, tak dělali, co mohli. Jsou to prostě miláčkové, bez nich už bych nebyla ani minutu. Doufáme, že u Vás je vše v pořádku, že jste všichni v Kocourkově zdraví a těšíte se na jaro. Snad už bude tepleji, zeleněji a sluníčka čím dál víc. Posílám pár fotek a všichni moc zdravíme a máváme! Zase se ozveme, papa. I. a spol.

31. 1. 2017 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova (e-mail je k dispozici na Michaelově profilu, fotografie viz Hermelínovo fotoalbum).

23. 12. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.
Dobrý večer ze Strašnic, posíláme do Kocourkova předvánoční pozdrav, přejeme všem moc krásné Vánoce a do nového roku co nejvíce zdraví, štěstí a radosti:-) Kluci jsou báječně naladění, dlabou, spí, mazlí se, hrají si, pak mi toho plno povídají, je to balzám na všechny neduhy světa, stačí se na ně jen dívat. Prcík se dokonce naučil zahřívat mi záda, vrníme tak oba a těžko říct, kdo víc. Hubík mi lehává na klíně, takže jsem jak v kočičích lázních:-) Starají se o mě jako o vlastní:-) Užijte si pohodové sváteční dny a držte se, kočičáci jsou ti nej! Pac a pusu, I. K. a spol.

 

Následující e-maily byly z kapacitních důvodů již vymazány (v Kocourkově je máme k dispozici) – pokud k nim byly připojeny fotografie, zůstávají součástí fotoalba.

13. 12. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

9. 10. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

21. 8. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

28. 7. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

5. 6. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

8. 5. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

10. 4. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

6. 3. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

8. 2. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

11. 1. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

10. 1. 2016 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

24. 12. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

20. 12. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

14. 12. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

13. 12. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

27. 11. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

16. 11. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

15. 11. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

18. 10. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

3. 10. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

9. 9. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

1. 8. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

6. 7. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

21. 6. 2015 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

14. 6. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

31. 5. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

16. 5. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

26. 4. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

4. 4. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

11. 3. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

21. 2. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

8. 2. 2015 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

1. 2. 2015 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

26. 1. 2015 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova. 

14. 1. 2015 jsme dostali další e-mail z nového domova.

13. 1. 2015 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

31. 12. 2014 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

24. 12. 2014 jsme dostali e-mail a fotografie z nového domova.

19. 12. 2014 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

15. 12. 2014 jsme dostali další e-mail a fotografie z nového domova.

13. 12. 2014 jsme dostali první e-mail a fotografie z nového domova.